Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Simone Simons využila tvůrčí pauzy se svou domovskou kapelou a natočila své první sólové album. Je však nutno předeslat, že o sólové album až tak úplně nejde. Ano, je takřka výhradní zpěvačka na desce, ale už od první tónů je jasné, že jde o další projekt Arjena Lucassena. Arjen Anthony Lucassen patří k největším hudebníkům své generace. Se svými dvěma metry zdaleka převyšuje běžný standard. Většinu hudebníků převyšuje i instrumentálně a byly dokonce časy, kdy je převyšoval i po tvůrčí stránce. Alba jako „Into the Electric Castle“, „The Human Equation“ a další z přelomu tisíciletí toho jsou dostatečným důkazem. Charakteristický je jeho přístup, že pokud má chuť nahrát powermetalové album, vydá jej pod značkou STAR ONE, komplexní metalovou operu pod nejznámějším jménem AYREON a pro ostatní projekty si vždy vymyslí jméno nové. Loni si udělal výlet do sedmdesátých let se SUPERSONIC REVOLUTION. Projekt STREAM OF PASSION ho přežil a jako samostatná kapela dál působil, byť bez Arjena už to nějak nemělo šťávu. THE GENTLE STORM byl společný projekt s Anneke van Giersbergen a klidně by se to dalo s logikou aktuální desky označit za sólové album Anneke.
Mám takové tušení, že označit „Vermillion“ za sólové album Simone Simons byl nápad či tlak ze strany vydavatelství. Přeci jenom její jméno má šanci přitáhnout větší množství lidí než další z desítky projektů Lucassena. Autorsky se na albu podílela, je spoluautorem všech textů, takže nakonec proč ne. Druhý spoluautor je Lori Linstruth, která je Arjenovou družkou a dlouhá léta působila jako kytaristka v jeho projektech. Na „Vermillion“ si tradičně nahrál většinu nástrojů sám, ale zároveň zapojil i řadu hostů, z nichž mnozí s ním spolupracují již řadu let.
Jak už bylo řečeno, projekty z přelomu tisíciletí jsou dodnes skvělá alba. Avšak postupem let se Arjen začal přeci jenom dost opakovat. Přesto se čas od času dokázal vzedmout a třeba takový „The Source“ je skvělý počin. Nakonec i předloňský „Revel in Time“, třetí album pod hlavičkou STAR ONE, byl celkem povedený. A „Vermillion“? Není třeba chodit okolo horké kaše, závěrečné hodnocení je vidět. S „Vermillion“ se to má jako s mnoha jeho projekty, na které jej napadlo pár dobrých nápadů, ale ne dost na celé album. Povedla se první singlovka „Aeterna”, ucházející je i baladická „In Love We Rust“. „Cradle to the Grave“ sází na kontrast Simonina zpěvu, hutnějších rifů a extrémního vokálu. Postavená je na pomalejším tempu, ale postupně vygraduje. To Arjen umí, to se mu musí nechat. Nenápadnou melodii dokáže vyšponovat vrstvením dalších a dalších nástrojů, efektů nebo hlasů. Pro „Cradle to the Grave“ extrémní vokál propůjčila Alissa White-Gluz a dodala tím na zajímavosti, jenže i tak to začíná váznout. Studiových úprav je nějak moc. Pomalých skladeb, které se ke konci trochu vzedmou, je dobrá polovina alba. Prolíná se v nich spousta různých motivů, ale nějaká výrazná melodická linka chybí. Pod mohutnými vrstvami studiových efektů se nachází jen stěží průměrný materiál. Zachraňuje to vlastně Simone Simons. O kvalitě jejího zpěvu není pochyb a nebýt ona za mikrofonem, celkový dojem by byl mnohem horší (na druhou stranu, další známé Holanďanky by to zvládly také).
„The Core“ představuje tvrdší polohu a konečně melodický nápad, který utáhne celou skladbu. V „R.E.D.“ si za doprovodu zajímavě ztvárněného elektronického doprovodu se Simone zachraptí její kolega z EPICA Mark Jansen. Zbytek alba je bohužel vata, možná líbezná, možná hezky zahraná a zazpívaná, ale vata, která jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. A ani několik opakovaných poslechů tu zhruba polovinu skladeb nijak nedonutí, aby se v prostoru mezi ušima uhnízdily na trochu delší dobu. Pár písní je pěkných, ale v kontextu tvorby Arjena Lucassena je „Vermillion“ dost slabý materiál.
Simone Simons je častý host na Lucassenových projektech a konečně uzrál čas, aby byl napsán materiál výhradně pro její hlas. Což o to, prostoru pro své hlasové kreace v celém jejím rozsahu má dostatek a díky jejímu úsilí „Vermillion“ není úplně špatné album. V kontextu tvorby Arjena Lucassena jde však o dost průměrný materiál.
1. Aeterna
[video] 2. In Love We Rust
[video] 3. Cradle To The Grave
[video] 4. Fight or Flight
5. Weight of My World
6. Vermillion Dreams
7. The Core
8. Dystopia
9. R.E.D.
10. Dark Night of the Soul
Diskografie
Vermillion (2024)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 23. srpna 2024 Vydavatel: Nuclear Blast Stopáž: 46:06
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.